Kapitola 18. - ROZHODUJÍCÍ ROZHODNUTÍ

8. února 2008 v 11:11 | autor |  Kelly Family - příběh
"Kulka zůstala uvnitř!" "Nekoukej a podej mi kleště!" "Jaký?!" "No jaký, normální, zaoblený! Dělej!" "Na." "No to ti to trvalo!" slyšel Paddy, ale nic neviděl, měl tmu před očima a nechtěl si ani představovat, co se kolem něj děje. Jen cítil strašnou bolest v oblasti pasu a boku. V tom uslyšel jak někdo říká "Tak na tři jo?" měl zlé tušení a tak nahmatal nejbližší možné útočiště, chytil se toho tak pevně jak jen mohl a jen čekal. " Jedna, dva, tři!!!" Trvalo to dobré dvě minuty. Paddy ječel v sanitce bolestí, když se v něm jeden dokrtor hrabal kleštěmi. "Ještě ji nemám, chyťte ho někdo, nebo ji nenajdu! A posviťte mi!" "Tak už ji vyndej!" Paddy jednou rukou strhl plátno z vedlejšího stolku a vzpínal se jim na lehátku, jako ryba na suchu. "Michaele jen klid, už je po všem! Bude to v pořádku!" začal ho uklidňovat jeden doktor a povolal si na pomoc ještě dva ostatní. Paddy měl pocit, jako kdyby se proti němu všichni zpykli. Jeden ho silou držel na lehátku. Druhý na něj křičel a natahoval mu ruku, aby mu mohli dát uspávací injekci. "Ticho tady bude, slyšíš?! Nekřič!" "Ale, ale,....ne!!!" odporoval Paddy. "Já vím, bude to bolet ale musí to být! Teď drž!" "Tak dělej píchni mu to!" poručil jeden a druhý poslechl. Chytil Paddyho ruku, vyhrnul mu rukáv a teď! Vzal tu největší jehlu kterou tam měli k dispozici, připevnil ji na stříkačku naplněnou jakousi tekutinou, která odporně zapáchala a.... začal mu jehlu tlačit do ruky! "ÁáááÁÁÁ!!!" zesiloval hlas Paddy a měl pocit, jakoby mu trhali ruku. Byla to nesnesitelná bolest, ale látka byla vysoce účinná. Jakmile ji doktor vytáhl a všichni ho pustili, než se Paddy stačil vzpamatovat, tak usnul. "Ufff, tyhle celebrity! Musí se na ně brát ohledy!" "Kdo říká, abysi na něj bral ohled Romane?! Je to jen jeden z těch ubohých Kellyů!" "Hele, jak ubohých, já jsem náhodou jejich velkej fanda! Na rozdíl od tebe Honzo." "No jo...náš malý Liborek, kdyby tyhle děcka nezpívali, tak nikdo z nás ani neví že existují! Víš co, radši drž klapačku a běž si za maminkou na krupičnou kaši!" odpálkoval Libora Honza a začal se s Romanem děsně smát. Libor byl mladý student, kterého všichni jenom ponižovali a dlouho se snažil najít svůj vzor. Sedl si do rohu a pozoroval, jak si ti dva dělají z Paddyho Kellyho srandu a ošetřují ho. Poprvé měl pocit, že našel někoho, kdo by mu byl ideálním vzorem. Konečně ho dovezli do nemocnice. Zdálo se, že Roman s Honzou mají času dost ale Paddy moc času neměl. Přišel za nimi primář z chirurgie a hned na ně spustil. "Tak kde jste?! Tady jde o život! Taky můžete tím svým líným zadkem někdy pohnout ne?! Odvezte ho na sál!" "Rozkaz!" "Jo a moment! Co jste mu píchli?!" Roman znervózněl, přistoupil k primáři a snažil se z toho vykroutit. "No víte, nemohli jsme jinak, ehmm, tohle..." Primář se podíval na lahvičku a chtěl zlostí něco rozbít. "Jste normální, to jste mu to dali celý?! Může ho to zabít! Kdyby nám tu umřel a pak by se zjistilo že jste mu dali tohle, tak půjdeme do basy alesoň na deset let! Víte vůbec kdo to je?!" křičel na celou chodbu a nevadilo mu že kolem chodí pacienti. "No, jen jeden z těch Kellyových, prej nějakej Patrick Michael nebo co..." poznamenali úplně v pohodě a dělali jako kdyby se nic nestalo. "Tak kluci, teď jste mě opravdu naštvali, Romane, Honzo, dávám vám padáka, na hodinu! Na lékařáku odevzdáte oblečení a vypadnete z téhle nemocnice! Doktorů mám dost! Ven!" V tom okamžiku jim sklaplo, ale nemohli nic dělat. Primář šel na sál, ale v tom ho někdo chytil za rameno. "Prosím vás, nemohl bych se té operace zúčastnit?" Byl to Libor, bylo mu Paddyho líto a prostě chtěl na sál. "Hochu, leda pod podmínkou, že nám budeš pomáhat!" Libor rychle přikyvoval a čekal na primářovo rozhodnutí. Ten si ho tak podivně prohlížel a nakonec souhlasil. "Tak dobře, ale pohni si, máme fofr!" Libor byl rád, že mu to povolil, rychle se šel převléknout a šup na sál. Mezi tím: "Angelo prosím, hoď mě do nemocnice, já tam musím být až ho dooperují, prosím!" klekala před ním Claire. "Ne! Ne, ne, neklekej si! Víš co by si o mně mohli lidi pomyslet?! Jo zavezu..." Rozhlížel se nervózně Angelo a zvedl Claire. "Děkuju Angelo, fakt moc díky, to ti nezapomenu...Tak rychle!" Spěchala Claire a ještě než odjeli, vzala s sebou Paddyho věci. Přiběhli na chíru, ale nikde nikdo. Jela kolem jedna pacientka na vozíčku a Claire se jí hned spěchala zeptat. "Prosím vás, kde je nějaký doktor. Vypadá to tu, jako by tu vybouchla atomovka, nikde nikdo a lékařák je taky prázdný." "Prej jsou všichni doktoři na sále, nevím co se děje, ale před chvílí je tam volali, nějaký težký případ. Nevím koho mají na sále, ale je to s ním hodně vážné, zůstala nám na oddělení jen jedna sestřička. Skoro všichni jsou tam." Claire nevěděla, jestli má zkolabovat, nebo začít jančit. "Angelo, to nebude jen tak, všichni doktoři z celého oddělení jsou na sále. I sestřičky. Jedna střelná rána a je na to potřeba celé oddělení. Něco se zvrtlo, já to poznám!" "Claire, Claire!" "Tak dělej něco...!" dupala Claire a rozbrečela se. "Claire uklidni se!" Držel Angelo Claire a snažil se ji uklidnit. Najednou vyrazil ze sálu doktor. Celý upocený, mokrý a děsně spěchal. "Doktore! Doktore počkejte!" Chtěla ho zastavit. "Slečno nemám čas! Nezdržujte!" "Doktore počkejte, na sále je můj přítel, jak to s ním vypadá?! Prosím, jen rychle! Já to musím vědět!" Doktor teda souhlasil a věnoval jí vzácný čas. "Víte slečno, váš manžel..." "To není její manžel!" skočil do řeči Angelo, ale hned zase sklapl. "Tedy váš přítel ztratil spoustu krve, potřebujeme transfuzi, potřebujeme ji ale nemáme krev! Nemáme krev! Nevím co budeme dělat. Musím na transfuzní, nezdržujte mě!" "Moment a jakou má skupinu?!" zeptala se se zájmem Claire. "Jako myslíte, že by..." "Ano, to mě právě napadlo. Tak jakou má skupinu?!" "No, AB, leda že byste měla A nebo B." "Sakra, já mám 0, to ne! Sakra!" Angelo stál jako tvrdý Y. "Co vám je? Nechcete vodu?" staral se doktor. Nikdo ale nevěděl, co se mu honí hlavou. Po chvilce ticha zašeptal. "Já mám...." "Cože?! Mluv víc nahlas!" Pobízela ho Claire. "Já má B skupinu!" zakřičel a doktor se hned zaradoval. "Výborně, to jste ideální dárce, byl byste ochotný dát svému bratrovi krev, aby přežil?" "Jak, jak víte že je to můj..." "Bratr? To je jednoduché, vy patříte ke Kelly Family, vy jste Angelo, tady slečna je Claire a na sále máme Patricka." Angelo tomu nemohl věřit, ale po chvilce se vzpamatoval a vyhrkl ze sebe. "Ne!" "Cože? Angelo, jak to můžeš udělat?! Jeho život je teď v tvých rukou!" Angelo se zaradoval. "No vidíš to, alespoň nekdy mám v ruce triumf!" řekl a začal se smát. "Angelo, to mi nemůžeš udělat, to ne! Ty bys ho nechal jen tak umřít?! To přece nemůžeš je to tvůj bratr!" Angelo se podíval takovým způsobem jako - Jako co si myslíš - a odpověděl. "No právě. Zvykej si kotě, smrt je přirozená!" "Angelo to mi, ani jemu nemůžeš udělat! Já tě tady na kolenou prosím!" Claire mu padla k nohám, chytil ho a brečela. "Prosím, musíš mu tu krev dát! Já tě prosím, to mu nemůžeš udělat! On tě měl rád i přes to všechno, co jsi mu kdy udělal! Tak ho teď přece nemůžeš jen tak nechat umřít! Angelo prosím!" Angelo si odfoukl, pomohl Claire si stoupnout a našel kompromis. "Tak dobře, ale co za to?!" "Angelo cokoliv, jen když Paddymu zachráníš život!" "Vážně cokoliv?" "Ano, cokoliv si řekneš! Co chceš? Řekni si." Angelo se ušklíbl, podrbal se ve vlasech a tak jako s nimi hodil do strany, aby byl jakože svůdný. "Tak hele, já mu ji dám a co chci si řeknu potom ano?!" nabídl a v jeho hlase byl slyšet určitý záměr. "Dobře platí, udělám všechno jen aby Paddy žil!" Angelo tedy souhlasil a nechal se odvést na transfuzní. Tam mu doktoři udělali vyšetření a vzali mu krev. "Jsme vám doopravdy vděční." "No jo, není zač, udělám všechno pro to aby Patrick přežil." ušklíbl se Angelo ale nikdo si nevšiml jeho ironického výrazu. Doktoři utíkali na sál s krví jako o život. A taky že ano, kdyby Angelo tu krev nedaroval, Paddy by za pár vteřin zemřel. "Angelo děkuju...děkuju moc! Jsem ti zavázaná!" "Fakt? No vlastně ano..." Angelo si sedl vedle Claire na lavičku a čekal s ní. "Angelo, já bych to nikdy neřekla ale...ty když chceš, umíš být i hodný. Kdyby si takový byl pořád tak...." "Co tak?" "Ale nic, to je jedno." Celý den na sále, to je noční můra každého doktora, teď ale neměli na vybranou. Na sále se průběžne střídali doktoři z celé nemocnice a nakonec se museli připojit i doktoři z dětského a ostatních oddělení. "To není možný, už ho operujeme osm hodin v kuse. Ani narkóza nám nebude za chvíli stačit. Nevzdáme to???" navrhl jeden z doktorů. "Jsi normální?! Víš koho tady vlastně máme?!" Doktor pokrčil rameny a nevěděl jak se má zachovat. "To je Paddy Kelly! Včera přijeli a fanynky ho málem roztrhali! Ukazovali to ve zprávách na Nově, ty si se nedíval?" "Ale jo, díval. Ahá, tak to je ten Paddy Kelly, dcera o něm pořád básní!" Najednou začal cardiomonitor pípat pomaleji a pomaleji. Doktoři se zarazili a nikdo nehnul ani prstem. Bylo tam obrovské ticho, jen stále pomalejší "Píp,...píp,........píp,...................píp!" to ticho přerušovalo. "Ztrácíme ho!" ozvalo se najednou. Doktoři začali pobíhat na sále jako zajíci po poli a nikdo nevěděl co má dělat. "Nechápu to, co jsme udělali špatně?!" "Nic jsme neudělali špatně, nevím proč ho ztrácíme, ale pro případ nachystejte elektrošok! Honem!" Sestřičky přivezli elektrošok a doktoři rychle pátrali po tom, co mohli udělat špatně. Najednou jednoho z nich napadla taková myšlenka. "Marku?! Jak jsi odsával, odkud jsi vzal ten polštářek?!" "No..." Marek ukázal na boxík, kde byly polštářky k odsávání. "Ty tupče!" naštval se lékař. "Ty idiote pitomej! Nemůžeš si alespoň přečíst nápis, když už to od tamtud bereš?!" Marek se podíval na box a okamžitě ho zamrazilo v zádech. "To, toho jsem si nevšiml...pardon..." "Pardon?! Tady ti pardon nepomůže! Copak si nechodil na univerzitu?! Jak nám tam říkali, každý doktor se musí umět rychle a hlavně správně rozhodnout?!" Křičel po něm doktor a celý, od hlavy až k patě, zrudnul a nabobtnal. "No já myslím, že na tuhle látku jsem asi zrovna, jako na potvoru chyběl." zasmál se Marek a v klidu se posadil. "Ještě si z toho dělej prdel! Ty polštářky, jedna sestřička na ně vylila kyselinu chlorovodíkovou! Víš co mu to může způsobit?!" Marek se přestal chechtat a přikrčil se. V tom ale zasáhl Libor. "Hele, jestli nechceme aby nám tu umřel, tak nevykecávejte a pojďte na to!" A už lítaly rozkazy. Na sále byl fofr, jako když celý hotel spěchá na autobus. "Mirko, desinfekci, Jano, skalpel, Emily, podej mi stříkačku!" Všechno šlo rychle. Libor si vzal skalpel, a když se blížil k ráně, chytil mu primář ruku a když viděl jeho nervózní výraz, raději se zeptal. "Seš si jistý tím co děláš?" Libor se na něj se značným polknutím podíval. "Ano, jsem si jistý. Nemůžu ho tady přece jen tak nechat, kvůli pitomé chybě jednoho z nás!" dupl si naštvane a ostatní se přirozeně podívali na Marka. "Tak hele ty idiote, já za nic nemůžu, kdyby na ně Blanka nevilila tu kyselinu, tak se tohle teď nestalo!" rozkřičel se Marek a vrhl sena Libora. Ten tak tak stačil odhodit skalpel, než skončil na zemi. "Tak pánové a dost!" zařval primář na celé oddělení. "Teď jestli si nepohnme, tak o nějpříjdeme a ne jenom my, ale celý svět." "No jo, jasně, celý svět příjde o svého miláčka! Stejně ho holky chcou jen do postele, tak čemu to vadí!" "Sklapni! Sedni si a drž klapačku!" Marek si naštvaně sedl a pozoroval Libora, jak se mu snaží zachránit život. "Tak, teď máme dvě možnosti, buďto ho tu necháme s smíříme se s tím, a nebo mu zachráníme život, ale zaneseme mu do pasu takový zánět, jaký jen existuje, bude ho to hodně bolet a bude se muset léčit. Hrát sice bude moct, ale hodně špatně." "No podle mě je nejmoudřejší ta druhá možnost. Sice si hodně vytrpí, ale bude žít." navrhnul primář a jako vždycky všichni kývli. "Tak jdeme na to! Holky, vy hlídejte puls a my se do toho dáme!" Jana se podívala Paddymu do tváře a bylo jí ho líto. Nevnímala okolí, naklonila se k němu, pohladila ho po vlasech a dala mu pusu. Libor se zastavil, a díval se na Janu, jako na cvoka. "Co to jako děláš?!" "Co? Co?!..." vzpamatovala se a uvědomila si co právě udělala. "A,...aha, promiňte..." omluvila se a sklonila hlavu. "Stůjte laskavě nohama na sále a nelítejte někde v oblacích! A hlídejte puls!" Jana přiskočila k monitoru a myslela na to, jaké to bylo. Najednou sál ztichl a příjemné ticho bylo vyrušeno pištivým pískotem. "To ne!" Libor chňapl elektrošok a přisunul si ho k sobě. "Ne, to nemůžeš, prvně se ho musíme pokusit oživit normálně. Až potom přichází na řadu ele..." "Sklapni! Není na to čas!" říkal zbrkle Libor a oči měl zalité slzami. Začal nabíjet. "N, nechceš ještě chvíli počkat?!" "Ne! Jdeme na to!" křikl a.... Do Paddyho proudilo v tu chvíli asi,...nevíme kolik přesně, ale bylo to hodně Voltů. "No tak," (další šok) "prober se," (další šok) "tohle mi přece nemůžeš udělat Paddy!" (další šok) "Dělej! Prosím!" (další šok) "To nesmíš, no tak! Prosím!" (další šok) Libor odhodil elektrošok a tak se rozbrečel, že nebylo slyšet vlastního slova. "No tak, uklidni se! Já vím je ti to líto ale, bohužel...nedalo se nic dělat!" "Ne, tomu nevěřím! Něco se přece musí dát udělat!" vztekal se Libor. "Ne, bohužel....Víte co? Minuta ticha za náš největší idol..." Všichni zklonili hlavu a ztichli. Po půl minutě však smutné ticho přerušilo hlasité zakašlání, a pípání. "To snad není možné, rychle ho uspěte, ať netrpí a já to dokončím!" Libor se tedy na to vrhl. Bylo to nad očekávání rychlé. Paddy byl zašitý, všechno bylo v pořádku. "Tak, teď ho stabilizujte a převezte na JIPku. A celou noc hlídat jasný?!" rozkázal Libor rychle se hrnul ze sálu. "Jo jasný..." odpověděly posměvačne sestry a vyjeli s Paddym ze sálu. Claire ležela Angelovi na klíně a spala tak tvrdým spánkem, že ji ani vrzání kol od lůžka nevzbudilo. "Počkejte doktore, jak to dopadlo?!" vyptával se zvědavě Angelo. "Víš Angelo, díky tvojí krvi se nám podařilo ho zachránit, ale jen tak tak a.....a...." začal koktat Libor. "Co a?! Vymáčkni se!" Liborovi se udělalo špatně, zezelenal, utíkal na lékařák a při cestě ještě stačil říct: "Primáš vám to potom všechno poví!" zaběhl na pokoj a zabouchl za sebou dveře. Angelo si užíval chvil kdy je s ním Claire dobrovolně, ale hlavu měl plnou otázek. "Jak to mohl přežít? Proč sem mu tu krev dával? Teď v něm koluje moje krev! Proč?" nevěděl na co dřív myslet a tak radši zavřel oči a usnul.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama