Kapitola 20. - TRAGÉDIE

16. února 2008 v 14:49 | autor |  Kelly Family - příběh
Kellyovi přijeli do nemocnice. Utíkali na chíru, na kterou měl Paddy nepříjemné vzpomínky. Claire byla hodinu na sále. Kellyovi čekali celou dobu na chodbě. Nakonec vylezli doktoři ze sálu a sestry vezly Claire na pokoj. "Claire, Claire?!" Hrnul se Paddy k lůžku, ale John s Jimmym ho hned chytili. "Uklidni se, teď spí. Teď tam nemůžeš!" drželi ho bratři. Paddy se uklidnil. Chtěl to Angelovi nějak oplatit, ale neměl jak. Po hodince se Claire probudila. "Už za ní můžete, ale pomalu na ni, možná bude dezorientovaná." oznamoval doktor. Všichni rychle vstali a nahrnuli se do pokoje. Paddy samozřejmě jako první, ale hned, jakmile vešel, tak se zbrzdil a šel pomalu k ní. Claire byla zelená, smutná a hodně ji bolelo břicho. Paddy si k ní hned sedl a ostatní se nashromáždili kolem postele. Paddy chytil Claire za ruku a druhou rukou ji začal lehce hladit na břiše. Ale hned, jak se jí dotknul, ji to zabolelo ještě víc. Obával se nejhoršího. "Claire, jak ti je?" Claire se na něj podívala pohledem, který neznal. "Jak by bylo tobě, kdyby tě "někdo" shodil ze schodů?! A to ještě pod určirým záměrem?!" Angelo se na ni v tu ranu podíval vražedným pohledem a ještě k tomu nenápadně ukázal na Paddyho, aby si byla vědoma, co je schopen udělat. Claire, když to uviděla, sklopila oči a nechtěla odpovídat. "Claire, kdo tě shodil ze schodů?" "Tak kdo to byl?" vyptávali se všichni. "Ne, já vám to neřeknu!" odsekávala Claire. "No jak chceš..." dodal Paddy, který to věděl. Patricia seděla vedle Paddyho u Claire. Viděla na ní, jak je unavená a bezmocná. "Paddy, jen se na ni podívej, je unavená a má bolesti. Nech ji spát..." řekla Paddymu a stejně jako v autobuse ho hladila po vlasech. Paddy při tom sklonil hlavu a zesmutněl, protože mu to připomínalo péči jejich mámy. Patricia mu na levé straně lehce dala vlasy za uši a druhou rukou mu pootočila hlavu k sobě. Podívali se sobě do očí a Paddy pustil Clariinu ruku. "Paddy, pojď na chodbu, něco ti řeknu." Chytila Paddyho za ruku pobízela ho aby si stoupl. Paddy na ni teda dal a nechal se od ní zavést na chodbu. Tam ho Patricia posadila na lavičku, sedla s vedle něj a prohrabávala mu vlasy. "Paddy, nesmíš na ni naléhat, víš co prožila? Nemysli si, že hned bude v pohodě." Paddy se prudce otočil. "Já že naléhám, já vím co se jí stalo, ale neznám její stav a ani nevím co je s dítětem!" Patricia ho opět pohladila po tvářích, které byly mokré od slz, které tekly z unavených očí. Patricia se pořádně posadila a položila si brášku na klín. Když viděla jeho modré oči, chtělo se jí brečet taky. Osušila mu slzy a než usnul tak ho ještě dlouho hladila po tvářích. "Ach jo, ty můj miláčku. Nezávidím ti to. To trápení, které prožíváš bych nevydržela ani já." pomyslela si. Trochu mu vyhrnula vestu a posunula kalhoty. Chtěla se podívat na jizvu, která mu zbyla po operaci. Jakmile ji uviděla, podívala se mu do obličeje. "Ach jo Paddy, proč zrovna ty tak trpíš. Ty si tohle nezasloužíš." Na chvíli se na něj zadívala. "Ty vypadáš pořád stejně. Vypadáš na šestnáct, vypadáš jako před lety." Dala mu pusu, aby se mu dobře spalo a usnula taky. Za půl hodinky šla sestřičky píchnout Claire injekci. Všichni vylezli z pokoje. "Hej, hej, hej! Hele!" ukázal na Patricii a Paddyho Joey. "Hele, víš jak mi to připadá, jako ta poloha, to jak ji drží za ruku..." zasmál se John. "Hele, tak jim to neber, zatím, co jsem si všimla, se z vás, jako sourozenci tihle dva mají nejradši!" zastávala se jich Jane. Nastala chvilka trapného ticha a potom dostali Kellyovi záchvat smíchu. To ty dva probudilo. Paddy se rychle posadil a schoval si tvář, protože se cítil děsně trapně a hrozně se červenal. Patricia se začala potichu smát a nakonec se začal smát i Paddy s Jane. K večeru se s Claire rozloučili a jeli domů. Druhý den samozřejmě přijeli zase, ale jen pár jedinců jako Paddy, Patricia, Angelo, Jane a John. "Tak co, už víš jak to s tebou je?" zajímal se Paddy. Claire to věděla, ale byla neobyčejně zamlklá. "Tak co? Víš to, prosím." Claire se ošila. "Ne! Není to snad jedno?!" Všichni se podivili jejím slovům. "Claire, jak tohle můžeš říct?" přerušila ticho Jane. "Normálně. A teď prosím běžte, chci být sama. Prosím!" "Tak dobře a nechceš něco přinést?" staral se John. "Ne, děkuju." "No, jak chceš." dokončil řeč Angelo a šli ven. Když Paddy zavíral dveře, viděl už jen, jak se Claire rozbrečela. To ho nenechalo klidným. Šel k lékařskému pokoji, kde byli právě dva doktoři. Zaklepal a vstoupil. "Můžu dál?" "Jen pojďtě Michaele, jen pojďte dál. Co potřebujete?" Paddy začal zavírat dveře "Chtěl bych se zeptat....." a zavřel. Byl tam skoro hodinu. Vyšel celý bledý a zřízený. Když přišel před Clairiin pokoj, stoupl si doprostřed chodby a upřeně se díval na dveře. "Paddy, je ti něco?!" zeptala se nervózně Jane, když viděla jeho bledou tvář. "Hej!" John věděl o co tu běží a tak k němu na poslední chvíli přiskočil a tak tak ho chytil, když se bezvládně hroutil k zemi. "Paddy!" zakřičela Patricia. John ho okamžitě položil na lavičku a začal ho lehce profackovávat. "Paddy, probuď se, slyšíš? Probuď se!" Paddy však nic nevnímal. Jane mu podložila hlavu a rozhodila vlasy na lavici. Patricia ho z druhé strany držela za ruku. "Jane skoč pro sklenku vody, honem." Jane po chvilce přiběhla se skleničkou studené vody. "Uhněte." varoval osatní John. Holky odstoupily a John mu vodu rychle chrstl na obličej. Paddy se najednou rozkašlal, John mu rychle podepřel rukou hlavu a posadil ho. "V pohodě brácha?" Paddy odkýval, "Jo v pohodě..." a spravil si mokré vlasy. "Co se ti stalo, že jsi omdlel?" starala se Jane. "No, víš, Claire,..... je v pořádku ale,........" "Co ale?!" připojil se do toho Angelo. Paddy se na něj podíval jako vrah. "Ale Claire,....přišla o to dítě!!!" Angelo se rychle otočil a nenápadně se radoval. "Ty šmejde malej!!!" vyjel na něj Paddy. "Uklidni se! Co se stalo?!" držel ho John s Patricií. "Co se stalo?! To se ptejte jeho! To on ji shodil z těch schodů!!!" Jane i s ostatními se na něj podívala. "Ty parchante!" křikl John a uštědřil mu pořádnou pěstí. Angelo klekl na kolena a držel se za tvář. "Tohle si fakt vypiješ, vypadni odtud! Jeď domů, tady jsi stejně jenom na obtíž!" Křičel na něj John, který byl opět u Paddyho, který byl vzteky bez sebe. Patricia s Johnem ho drželi za paže a ještě mu je zohnuli dozadu, aby ho nemohl napadnout. "Klidně půjdu! Ale ty si bratříčku pamatuj," přistoupil k Paddymu, chytil ho za vlasy a přitáhl si ho trochu blíž k sobě. "...že když něco řeknu, tak se to taky stane!" Pustil ho, otočil se a odešel. Konečně ti dva Paddyho pustili. "Ten hajzl!!! Proč?! Řekne mi to někdo?! Tak proč?! Proč zrovna já a Claire?!" John ho poplácal po zádech. "Na tohle ti bráško asi nikdo neodpoví." "Paddy,..." uklidňovala ho Jane a při tom ho jemně vzala za ruce. Na chvíli to až vypadalo, že se ho pokouší sbalit, protože mu dala pusu, držela ho při tom za ruce a taky ho hladila po tvářích. "...nebreč, to se spraví. Musíš tomu věřit! A nevíš jakej měl motiv ji shodit z těch schodů?" Paddy si trošku popotáhl a podíval se jí do očí. "Jane, proč se o mě tak staráš?" "Protože, no, protože mi tě je hrozně líto. A....a mám tě ráda..." Všichni tři se na ni nechápavě podívali. "J, jako, kamrádsky ráda..." "Aha, tak to jo,...nevím jakej měl motiv, to se zeptám Claire. Nechte mě za ní jít. Teď mě potřebuje. Prosím..." John na Patricii kývnul. "Tak běž, máš pravdu, potřebuje tě." souhlasila Patricia, Paddy vstal a šel za Claire do pokoje. Claire ležela a dívala se z okna. "Claire, už to všechno vím..." "Od, od koho?" "Od doktorů. Claire já,..." sedl si k ní, chytil ji za ruku a nečekal, že ba se mohlo stát něco víc. Claire se však trochu posadila a rychle ho obejmula a při tom mu brečela do náruče. "Claire je mi to líto!!!" Claire ho při objímání hladila ve vlasech a on ji taky. Nakonec se dlouze a s pláčem políbili. "Paddy, já věděla že to takhle dopadne. Věděla jsem že je to chyba, když jsem o tom vůbec někomu říkala. Byla chyba, že jsem si to dítě nenechala vzít!!!" "Prosím tě co to plácáš?! Jaká chyba?!! Nikdo nemohl tušit že to takhle dopadne!" "Já ano, je to moje vina!" Paddy ji k sobě přimáčknul. "Ne, tomu nevěř, není to tvoje vina, jestli to je něčí vina, tak leda Angelova! Typuju, že tě shodil, protože nechtěl, aby se to dítě narodilo!" Claire mu přikývla. "Víš, on mě vydíral! Vyhrožoval mi, že jestli neřeknu, že je to dítě jeho a nebudu mu patřit, tak že tě zabije!! Když jsem mu řekla, že nikdy, ž raději smrt než to, tak mě zavedl ke schodům a řekl: "Když to dítě nebude moje, tak nebude ničí!" a shodil mě a zdrhl!!!" Paddy to prožíval s Claire. "Claire, vím že ztráta dítěte je to nejhorší, ale.." "Co ale?!" "Doktor mi řekl, že, že je vysoká pravděpodobnost, že...že už nikdy nebudeš moct mít děti..." oznámil smutně a Claire ho pohladila. "Za všechno to trápení můžu já! Neměla bych vám překážet, jak mě propustí, sbalím si věci a odjedu..." Paddy kroutil hlavou. "Co to povídáš, ne, ty mě nesmíš opustit, já tě miluju! Nesmíš odjet!" "Paddy, chceš, aby se tohle dělo do konce života?! Angelo mě, ani tobě nedá pokoj, dokud budu s vámi!" "Claire, ne, slib mi, že neodejdeš! Prosím, to bych nepřežil! Prosím, to nesmíš udělat! Prosím! Já tě miluju! Claire!" Paddy se málem zcvoknul. "Paddy klid, prosím! Já si to ještě rozmyslím ano?! Klid!" Paddy pustil její ruku a se skloněnou hlavou odešel z pokoje. Claire celou dobu, co byla v pokoji sama, hodně přemýšlela. K večeru, když se chystali odjet, za ní přišla Patricia. "Claire, viď že jsi to nemyslela vážně?" Zeptala se jí, když si k ní sedla. "Nevím o čem mluvíš." "Ale víš, rozbrečel se mi v náručí! On tě hrozně miluje! Jestli nás, a hlavně jeho opustíš, on to neustojí, znám ho dobře!" "Ale prosím tě, Barby měla pravdu, chová se jak třináctiletej a vypadá jak šestnáctiletá holka!" "Ale pořád je to on!" vyjekla na ni Patricia a Claire zmlkla. "Vypadá jako holka, ale jako pěkná a hodná holka, a možná se tak i chová, dovedeš si představit, že by se choval jinak? K němu to sedí! Chová se úplně normálně, akorát, že jsi mu tímhle zlomila srdce. Jestli odejdeš, naše rodina ti tohle nikdy neodpustí! Jo a proč myslíš, že se k němu chovám a chováme, tak jak se chováme? Protože se tak chová taky! Kdyby se choval jinak, chovali bychom se jinak taky! Ale měla si ho vidět v autobuse! Měl o tebe takový strach! A jakmile se dozvěděl, jak si dopadla, tak i zkolaboval!" "No jo no, ale stejně pořád vypadá a chová se jako puberťák." "Tomu všemu říkáš puberťák?! Má dobré srdce, ale sedí to k němu, i přes to, že mu je osmnáct, je stejný jako před lety a všichni jsou za to rádi! A ty bys měla taky!" Patricia se chystala odejít. "To, co jsem tady o něm teď slyšela, mu neřeknu! Ale povím ti jednu věc, buď za něj ráda! Mohla si dopadnout i hůř..." "Jak to myslíš hůř?!" "Myslím tím Angela! A Claire prosím, pořádně si to rozmysli. Mysli na všechno krásné, co si s ním prožila. Ahoj..." "Ne, počkej!...." už jí ale nic říct nemohla, protože Patricia zavřela dveře. Paddy se celou cestu do hotelu choval, jakoby v autobuse nebyl. Seděl sklesle vzadu na sedadle, hlavu opřenou o sklo a jen se díval z okna ven. "Paddy, prosím, doufej v to dobré..." "Jane prosím!" okřikl ji Paddy. "Nestarej se o mě! Leze mi to na nervy! Mám už tak dost problémů a vy mi je přidělávat nemusíte!" Paddy začal rozhazovat rukama, křičet, ale když už to nebylo k vydržení, přišel k němu John, chytil ho pod krkem za vestu, prudce ho postavil a pro Paddyho překvapení mu daroval takovou facku, že to převapilo i Jane s Patricií. Paddy spadl na sedadla a nechápavě se na něj podíval. "Koukej se chovat normálně! Takhle si nijak nepomůžeš! Jestli se neuklidníš, dostaneš ještě větší a bolestivější!" Paddy se posadil a chtěl se jen na něco zeptat, ale John to špatně pochopil. Chňapl ho za vlasy, postavil ho proti sobě do uličky, Paddy se už samozřejmě dost bránil ale nebylo to k ničemu. John mu vrazil takovou, že se ho v tu chvíli báli i ty dvě. Paddy odletěl do půlky autobusu, ležel v uličce a než se zmátořil a opřel o lokty, John už nad ním zase stál. "Johne nechceš toho nechat?!" "Nemyslíš že to už přeháníš?!" spustili na něho Jane a Patricia. "Nemyslím, taky to už potřeboval!" Paddy se odkopával aby se dostal od Johna. On si ho ale bohužel všiml. Chytl ho za vestu, postavil a strčil ho na jedno dvojsedadlo. Jak ho tam rychle a prudce strčil, Paddy si narazil ruku o roh bočnice. Okamžitě se za ni chytil ale John na něj zakřičel: "Přestaň, nechovej se jako děcko! A sedni si! K oknu!" Paddy se ukázněně posunul a John si sedl vedle něj. Paddy nebyl schopen něco říct. Bál se, že by mu zase jedna přilítla. Takhle vypadala celá cesta do hotelu. Do té doby nikdo netušil, že John dokáže být takový tvrďák.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sarka-ks sarka-ks | E-mail | Web | 19. února 2008 v 17:08 | Reagovat

ty kráso je to fakt skvělý, kdy bude pokráčko......přečetla sem všechny díly na jednou a je to fakt zupr...........

2 kellyfan kellyfan | 20. února 2008 v 16:36 | Reagovat

pokráčo bude, až napíšu víc kapitol, zatím ti musí stačit tohle

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama